Používáte starou verzi prohlížeče. Pro optimální funkci doporučujeme používat podporovanou verzi.

StB před 70 lety uvěznila hokejové mistry světa. „Denně nás mlátili a ponižovali,“ vzpomínal Bubník

Logo EuroZpravy.cz EuroZpravy.cz 9. 3. 2020 Petr Třešňák, EuroZprávy.cz
Augustin Bubník © pametnaroda.cz Augustin Bubník

Nosili je na ramenou, každý si s nimi chtěl popřát pravicí. Byli považováni za modly. A není divu! Československý hokejový tým, který v letech 1947 a 1949 vybojoval titul mistrů světa i zlaté medaile evropských šampionů a v roce 1948 na olympijských hrách ve Svatém Mořici dobyl stříbro, se stal miláčkem všech fanoušků v zemi. 

Komunisté reprezentanty pozatýkali v pondělí 13. března 1950 v pražské hospůdce U Herclíků v Pštrossově ulici a následně je uvěznili. Bolševici totiž měli obavy, aby národní tým na nadcházejícím světovém šampionátu v Londýně neemigroval, a tak hráče před 70 lety ve vykontruovaném procesu obvinili ze špionáže, velezrady a rozvracení státního zřízení. Soud hokejistům vyměřil dragonické tresty, celkově byli mistři světa odsouzení k 74 letům a 8 měsícům vězení. „Byli jsme rádi, že jsme nedostali špagát. Moc dobře jsme si totiž uvědomovali, že jsme prvním monstr procesem po Miladě Horákové. A všichni jsme věděli, že hlavní aktéry této skupiny pověsili. Paragrafy jsme na to měli,“ vzpomínal Augustin Bubník, který v procesu s názvem Protistátní skupina Bohumila Modrého a spol. vyfasoval 14 let.

Právě s Augustinem Bubníkem, který po sametové revoluci vykonával v letech 1998 až 2002 funkci poslance za ODS, měl autor textu možnost strávit v březnu 2010 půl dne a projít si s ním část míst, která jsou spojena se zkázou a utrpením hokejového týmu. Energické levé křídlo, jehož jen mládí připravilo o titul mistrů světa v roce 1947, zemřelo 18. dubna 2017. Proto je autentické vzpomínání mušketýra z bývalého populátního klubu LTC Praha a světového šampiona z roku 1949 tolik cenné. V době vzpomínání bylo Bubníkovi 81 let.

Oči měl plné slz, z kapsy svého saka si vytáhl pečlivě složený kapesník, aby si jím otřel zrak. Zhluboka se nadechl, zkusil promluvit, ale emoce, které i po 60 letech byly stále živé, mu to nedovolily. Bylo to logické. Augustin Bubník právě stál v nechvalně proslulém Domečku na Hradčanech, kde byl po zatčení ve vazbě podrobován od StB nelidským výslechům. Stál přímo na prahu místnosti, kde ho mučili, dovnitř ale nevkročil. „Prožili jsme si zde hotové peklo.Tady nás šíleně bili, dostával jsem pendrekem do všech částí těla i hlavy a řvali na mě, abych se přiznal. Já ale nevěděl k čemu. Denně nás tady mlátili,“ líčil tehdejší výslechy. Nejvíce tehdy 21letý hráč zkusil od velitele Domečku, kapitána Františka Pergla, jemuž vězni přezdívali Suchá lípa. „To byl neuvěřitelný sadista, který se v mučení doslova vyžíval. Jednou mi dal kolem hlavy železný pásek a ten utahoval takovou silou, že jsem měl obavy, aby mně nerozdrtil hlavu.“ Světový šampion z roku 1949 se ve vyprávění lišil od jiných politických vězňů, kteří nechtějí dodnes detailně o krutých výsleších mluvit. „Jen ať mladí vědí, co v padesátých letech komunisté dělali, jakými byli bestiemi.“

Měli obrovský hlad, klidně by snědli i živého holuba

Bubník měl smůlu, že v době zatčení vykonával základní vojenskou službu, hrál za ATK, což byl Armádní tělovýchovný klub Praha, a tak byl jako voják vyslýchán brutálněji než hráči v civilu, které nechali v Bartolomějské a pak je převezli na Pankrác. Sadistickým metodám nebyl vystaven sám, tehdy v národním týmu kroutila vojnu i pětice dalších kamarádů, jimiž byli brankář Josef Jirka, obránci Antonín Španinger a Přemysl Hainý a útočníci Vladimír Kobranov s Josefem Štockem. Kromě násilí museli hráči snášet hlad. „Ten byl obrovský. Španinger mně později vyprávěl, že kdyby na římse cely chytil holuba, tak by ho živého snědl,“ tvrdil Bubník, který do Domečku přišel s 80 kily a po dvou měsících zhubl o 30 kilogramů. „Lili nám do kávy projímadlo, abychom byli slabší,“ vyprávěl člen Síně slávy Českého ledního hokeje, kam byl pozván v roce 2008.

Hokejisté, kterým ještě nedávno tleskal celý národ, trpěli i psychicky. „Celé dny, když nás nevyslýchali jsme museli na cele chodit sem a tam. Bachaři chodili v bačkorách, a tak jsme jejich kroky neslyšeli, a když jsme si sedli, tak jsme netušili, že se dívají kukátkem do cely. Po zjištění, že odpočíváme, otevřeli dveře, kopli do nich a zařvali: Chodit!“ Jindy hráči strávili celou noc na mrazu tamního dvorku. Věznitelé si vychutnávali, že mohou trápit mistry světa. „Byli to ubožáci, kteří si léčili své mindráky. Často říkali: Tak ty jsi mistr světa? Tak se ukaž! Uděláš sto kliků, padesát dřepů a pěkně pomalu, ať se na šampiona můžeme dívat. A smáli se. Ponižovali nás.“

Uprchneme z republiky? Pojďme tedy hlasovat!

Hokejisté se do hledáčku StB dostali už v prosinci 1948, a to na výjezdu ve Švýcarsku. Deset měsíců po komunistickém převratu na slovutném Spenglerově poháru, nejstarším turnaji světa, jenž se hraje dodnes, hlasovali po vítězném finále nad domácím Davosem o tom, zda tým LTC Praha zůstane v emigraci a dále bude hrát pod hlavičkou exilové reprezentace. Hlasování skončilo v poměru 8:6 ve prospěch návratu do vlasti. „Jenže tehdy vše stejně záleželo na kapitánovi Vladimíru Zábrodském. Vrátili jsme se proto, že nedostal pětinásobek toho, co nám nabízeli čertsví emigranti Citta, zakladatel LTC Praha, a Maleček, přezdíváný Jágr první republiky. Vovka Zábrodský byl dost na peníze a klidně by nás prodal. Když nedostal požadovanou částku, jelo se domů,“ mluvil Bubník o Vladimíru Zábrodském, který jako jediný z týmu stále žije a v sobotu 7. března oslavil 97. narozeniny.

Na Zábrodského, který měl přezdívku Velký šéf, měl Bubník celoživotní pifku. „Mohl mít prsty v našem zatčení. Je divné, že byl kapitán, razii StB se vyhnul a nebyl zatčen.“ Nikdy se však nenašly archivy, které by dávaly Bubníkovi za pravdu. Někteří hráči autoritativní povahu kapitána snášeli těžce. „Po morální stránce jsem ho neuznával. Po sportovní to byl Pan hokejista. Jeho kličky i střely jsem kopíroval.“ I když hlasování skončilo verdiktem pro návrat, dva hráči se od výpravy odpojili a emigrovali. Paradoxně jedním z nich byl bratr Zábrodského Oldřich a doktor práv Miroslav Sláma. „Udělali to fikaně, domluvili se s recepčním, že jim jako někdo volá, a už jsme je neviděli.“ Bubník si i po letech vybavil, jak hlasoval on. „Já byl pro návrat, nechtěl jsem udělat rodičům průšvih. Bylo mně jasné, že by se jim mstili.“

Přesto komunisté i po hlasování o emigraci nechali národní tým v roce 1949 odcestovat na zlaté mistrovství světa do Stockholmu. Ve výpravě byl i legendární brankář Bohumil Modrý, který měl s ministrem informatiky a kultury Václavem Kopeckým dohodu, že když se šampionátu zúčastní, pustí ho do zámořské NHL. „Inženýr Modrý upoutal pozornost už na olympiádě ve Svatém Mořici, Kanaďané z něho byli nadšení, tak mu nabízeli angažmá v NHL. Modrý ale v zámoří nechtěl jen hrát hokej, byl stavební inženýr a toužil v Kanadě projektovat betonové mosty.“ Ministr Kopecký samozřejmě svůj slib nedodržel, ale Modrý se díky Stockholmu stal miláčkem národa. Vyhlášený elegán, před nímž šílely slečny a ženy, vychytal týmu zlato. Klíčový byl právě zápas s Kanadou. Fanoušci se mačkali u tranzistorových rádií, aby slyšeli, jak čaroval při závěrečném power play Kanady „Modrý vyráží další střelu, Modrý předvedl neuvěřitelný postřeh. Kde je puk? Přátelé, Modrý ho má v lapačce! Je konec! I díky Modrému poprvé v historii porážíme Kanadu, a to 3:2!“ Po vítězství 3:0 nad domácími Švédy se po Československu rozlila zlatá radost.

Šampionům se klanil i tehdejší premiér Zápotocký

Kvůli letecké tragédii z roku 1948 tým nelétal, ale ze Stockholmu se plavil lodí do Polska a pak jel do Prahy vlakem. „Ten ale nabral čtyřhodinové zpoždění. Lidé mu na každé zastávce zatarasili cestu, každý nám chtěl okénky podat ruku, někteří nám dávali pivo, jídlo a jeden pán donesl krabici šampaňského. Umíte si představit, v jaké náladě jsme asi na pražské Hlavní nádraží přijeli?“ smál se Bubník, který návrat přirovnal k příletu naganských hrdinů v roce 1998. Světové šampiony dokonce přijal ve vládním salónku na Hlavním nádraží i tehdejší premiér Antonín Zápotocký. „Z nádraží jsme se autobusem nemohli prodrat přes davy lidí.“

Za rok ale sláva vyprchala, alespoň u komunistických bossů. Je březen 1950. Zlatí hoši se chystají do Londýna obhajovat světový titul. Nikam ale 11. března 1950 neletěli. Rudí vládcové se báli, že tým se už nevrátí, měli v dobré paměti hlasování v Davosu o emigraci. „Nejdříve nám tady na letišti nakukali, že je technický problém se strojem a poletí se v pondělí,“ líčil pamětník. Porucha stroje ale byla od komunistů jen záminka. Komunisté poté tvrdili, že rozhlasoví reportéři Josef Laufer a Otakar Procházka nedostali od ambasády Velké Británie víza, a proto je odlet nemožný. Což ale byla lež. Ještě v sobotu tyto dokumenty propagační středisko ambasády vystavilo ve výloze na Příkopech,“ vyprávěl Bubník. Vedení KSČ i v pondělí 13. března 1950, kdy se měl uskutečnit odlet číslo dva, stále opakovalo, že reportéři víza neobdrželi, a proto na důkaz solidarity tým neodletí obhajovat zlaté medaile. „Z letiště jsme jeli do Tyršova domu, kde nám tehdejší stařičký starosta Sokolů Josef Truhlář definitivně oznámil, že zůstáváme v Československu.“

Pánové rozhlasáci, řekněte pravdu, zatraceně!

S hráči lomcoval vztek, odmítali se s lží smířit. „Chlapi, chtělo by to zapít. Mně se nedávno narodil syn, tak kluka i vztek spáchneme v hospůdce U Herclíků. Zavolám hospodskému Mojmíru Ujčíkovi, aby nám otevřel už ve tři odpoledne,“ zvolal do vypjaté atmosféry obránce Jiří Macelis. Do bývalé hospůdky U Herclíků, která sídlila v pražské Pštrossově ulici číslo 192/24 a kvůli blízkosti Národního divadla se jí přezdívalo Zlatá hospůdka, chodili hokejisté často. Znali se s majitelem i hostinským Ujčíkem, jehož bratr Zdeněk hrál za Spartu a nakoukl i do nároďáku. Kdo do hostince nedorazil, byl kapitán Vladimír Zábrodský, čímž u některých hráčů vyvolal spekulace, že by s provokací mohl mít něco společného. Rovněž se od týmu odpojila i parta brněnských hokejistů: Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Václav Bubník, Vlastimil Bubník (s Augustinem Bubníkem nebyli příbuzní) a českobudějovický Čeněk Pícha. „Odjeli vlakem domů a koupili si vlastně tak lístek na svobodu,“ podotkl Bubník.

Krátce po příchodu hráčů do hospůdky se dovnitř snažili dostat dva muži v dlouhých černých kabátech a sháněli se po jakémsi doktorovi. „Pánové, omlouvám se, otevíráme až v šest večer, teď je tady uzavřená společnost,“ vysvětlil Ujčík zachmuřeným chlápkům, kteří se ještě jednou pokusili vstoupit dovnitř. Když hospoda otevřela v šest i pro další hosty, oba pánové si sedli k výčepu a byli tiše. V sedm večer si hokejisté podepsali ortel o uvěznění, aniž by to v té chvíli tušili. Právě poslouchali zprávy, v nichž Edmund Koukal hlásil, že hokejový národní tým se rozhodl nejet na mistrovství světa do Londýna, aby tím vyjádřil solidaritu s rozhlasovými reportéry, kteří údajně nedostali víza. „To je lež, nehorázná bolševická lež,“ rozlehlo se lokálem. „Mojmíre, kde máš telefon? Zavolám do rozhlasu, že lžou a ať lidem řeknou pravdu,“ rozhohnil se Václav Roziňák společně s „Gustíkem“ Bubníkem a poté, co jim hostinský podal telefon, chtěli se pokusit o nápravu. Rozhlas se odmítl s Roziňákem a Bubníkem bavit, o sdělení pravdy nemohla být ani řeč. „Tak jsme Koukalovi alespoň pořádně vyčinili a rozhodli se domů zavolat rozhlasové legendě Josefu Laufrovi, ať nám pomůže říci pravdu,“ vybavil si Bubník. Laufra se dovolali, ale nepomohl jim. „Hoši, já vám pomoci nemohu. Omlouvám se,“ a zavěsil.

Smrt komunistům, skandovali zklamaní hráči

Hokejisté na ztišení žalu do sebe lili pivo a jeden panák za druhým. Pětinásobný mistr Československa Bubník s Roziňákem vyšli před hodpodu a řvali: „Smrt komunistům, chceme být volní jako ptáci a nenecháme se spoutat bolševickými okovy!“ To už šlo do tuhého. Navíc hráči v hospůdce spustili písničku, ve které je text, že nikdo není tak hezký jako Vlasta Kopeckej, což byl slávistický fotbalista. „Jenže my si to upravili na text, že nikdo není hezkej jako Václav Kopeckej, což byl ministr informatiky,“ smál se nejlepší ligový střelec s 26 góly z roku 1950 Bubník. To už ale byla poslední kapka pro tajemné chlápky, z nichž se vyklubali estébáci, kterým někdo udal, kam půjdou hráči zapíjet smutek. „Když procházel kolem nich Václav Roziňák, zastoupili mu cestu a řekli mu, že půjde s nimi, a začali s ním lomcovat.“ Roziňák si to nenechal líbit, byl zvyklý na ledě, jak ránu přijmout, tak i rozdat. „Jdu ti pomoc,“ zařval parťák Zlatko Červený. V té chvíli netušili, že se rvou za svobodu. Najednou se v devět večer ozvvali píšťalky, k hospodě najely antony, do nichž estébáci rvali zadržené hokejisty. „Mně se podařilo na chvíli utéct, schoval jsem se na dvorku do kufru jednoho auta, ale našli mě a vytáhli mě jako zajíce,“ konstatoval Bubník. Komunistická policie zatkla na místě Bubníka, Roziňáka, Jirku, Červeného, Macelise, Hainého, Štocka, Španingera, hospodského Ujčíka, později si přišli i pro Konopáska.

Jenže komunisté potřebovali mít v čele zatčených hokejistů opravdovou hvězdu, a tu neměli. Proto 24. března 1950 zatkli legendárního gólmana Bohumila Modrého. „Mně jako 21 letého cucáka nemohli udělat vůdcem protistátní skupiny, tak si došli pro inženýra Modrého. Kuriózní je, že 13. března byl na dovolené s rodinou na horách a poslední zápas odchytal 6. ledna 1950. Komunisté na něj ale vytáhli, že se připravoval k emigraci do Kanady,“ vysvětloval Bubník, jemuž přitížilo, že s Modrým uměl anglicky a znali se Martinem Bowem, šéfem amerického úřadu, který v Praze uděloval vstupní víza do Německa. „Hráli jsme s ním v Klánovicích jen golf. Kdybych chtěl emigrovat, zůstal bych v roce 1948 v Davosu.“

Z hrdinů se rázem stali zrádci socialismu, nepřátelé státu. Bubník ke 14 letům ještě vyfasoval půl roku za automobilovou nehodu. Jak se hokejistům život obrátil naruby, ukázal 22. prosinec 1950, kdy jeli z Borů k Nejvyššímu odvolacímu soudu. „Z vlaku nás spoutané odvlekli do vládního salónku, ano, toho salónku, kde nás před rokem a devíti měsíci vítal jako čerstvé mistry světa tehdejší premiér Zápotocký. Teď jsme tady čekali na odvoz antony jako vyvrhelové.“ Odvolání bylo zbytečné, a tak Bubník putoval do uranových jáchymovských dolů. Propuštěn na svobodu byl po pěti letech, a to 23. ledna 1955, kdy dostal se spoluhráči amnestii už od prezidenta Zápotockého.

Augustin Bubník v dobách reprezentační kariéry © pametnaroda.cz Augustin Bubník v dobách reprezentační kariéry

Táhni zpátky do basy, psali uvědomělí horníci

Čas plyne a my sedíme na pražské Štvanici, která už byla v roce 2011 zbourána. Tady Bubník zažil spoustu hokejových bitev, ale také obrovské zadostiučinění, a to krátce po propuštění. „Společně s Václavem Roziňákem jsme dostali nabídku, abychom za Spartak Brno nastoupili proti Spartě.“ Zápasu se ale nedočkali, natřískaná Štvanice dala najevo, co si myslí o komunistech, kteří nechali zatknout zlaté hochy. „Fanoušci skandovali protirežimní hesla, a tak estébáci vtrhli do kabiny a mě s Václavem i v bruslích naložili do taxiků a nechali odvézt. Bylo ale hezké vědět, že lidé na nás nezapomněli.“ Poté nesměl hrát první ligu a už nesměl reprezentovat. „Alespoň, že zákaz hrát první ligu pominul, užil jsme si ji hlavně ve Slovanu Bratislava.“ Pak si ale Bubník těžce poranil páteř a musel s hokejem skončit.

Stal se z něj trenér a komunisté jej pustili do Finska, kde v letech 1966 až 1969 vedl tamní reprezentaci. Právě u ní ještě jednou poznal zlobu dělnické třídy. A to když na mistrovství světa ve Vídni 1967 porazil Čechoslováky. „Do té doby se to Finům nikdy nepovedlo. Horníci z ostravských dolů a kladenských hutí psali na sekretariáty ÚV KSČ, že jsem zrádce a ať mě zase zavřou. Dokonce mně hned po zápase někteří hráči plivli do obličeje.“ Bubník byl buldok, nic ho nepoložilo, chvíli řezničil, pak trénoval ligu, v roce 1972 se musel vyrovnat se smrtí své ženy, která podlehla rakovině. Nikdy se nevzdal. Proto říkal. „Kromě kriminálu jsem prožil skvělý život.“

Loučíme se. Augustin Bubník, člen Síně Slávy IIHF, mně pevně stiskne pravici a pak mě poplácá po ramenou a řekne. „Nikdy nevěřte komunistům, jsou to zločinci!“ Pak odešel na tramvaj a člověk se dlouho díval na záda mistra světa. Nemohlo mě napadnout nic jiného než, že pan Augustin Bubník byl frajer. A velký frajer!

Utrpení reprezentantů připomíná pamětní deska

Na domě bývalé hospůdky U Herclíků v pražské v Pštrossově ulici číslo 192/24 visí od 13. března roku 2009 pamětní deska, a to na počest zatčených i odsouzených hokejistů. Autorem bronzové desky je architekt Jaroslav Zahrádka. Augustin Bubník zde chtěl znovu obnovit hospodu a pojmenovat ji U Mistrů světa. Pokročilý věk mu však v podnikatelském záměru už zabránil.

Seznam trestů – ke kolik letům vězení byli odsouzení jednotliví hráči:

Bohumil Modrý – 15 let, Augustin Bubník – 14 let (Bubníkovi bylo ještě připočteno půl roku za automobilovou nehodu z roku 1949, při níž usmrtil člověka), Stanislav Konopásek - 12 let, Václav Roziňák - 10 let, Vladimír Kobranov - 10 let, Josef Jirka – 6 let, Zlatko Červený – 3 roky, Jiří Macelis – 2 roky, Antonín Španinger – 1 rok, Josef Stock – 8 měsíců. Pro neoznámení trestného činu byl odsouzen na 3 roky také majitel hospůdky U Herclíků Mojmír Ujčík.

AdChoices
AdChoices

Více z EuroZprávy.cz

image beaconimage beaconimage beacon